V lednu na mě, stejně jako loni o tomto čase, opět dolehly těžké stavy, únava, stres z práce, docházející finance... s vypětím sil a nadějí na dočerpání energie z přírody jsem se vydala na Hostýn. Pak budu teprve přemýšlet, kam zamířit příště.

Pouť jsem začala ve Chvalčově u základní školy, kde je i prostorné parkoviště. Byla to ta trasa, kterou jsem na poslední chvíli změnila při svém nočním výšlapu, a to z obav, že tam na mě budou dorážet psi a já je ve tmě budu svou přítomností zbytečně dráždit. Jak vyšlo najevo u 11. poutě, ač jsem se jim chtěla vyhnout, potažmo svému osudu, stejně jsem je tenkrát ve tmě potkala.

Dnes jsem tedy za krásného slunečného dne procházela kolem domů a zahrad, kde štěkali obrovští psi, přesně jak jsem se tehdy obávala, ale za svitu slunce a vědomí, že jsou bezpečně za plotem se mi procházelo velmi lehce.

V mírném stoupání přes louku a krásný les jsem došla na místo, kde mě zaujaly nápisy lukostřeleckého klubu. Odklonila jsem se od trasy a hledala malované terče. Bohužel jsem žádné nenašla, tak jsem zamířila k lomu, kolem kterého jsem na Hostýn ještě nešla. Ten byl zabezpečený zamčenou bránou se zákazem vstupu, tudíž žádná velkolepá podívaná mě nečekala. Trasa se za ním větvila a podle mapy jsem si vybrala mírnější stoupání vlevo. Kousek dál se ukázalo, že v lese dělali prořezávku a já se v nepřehledném terénu zamotala a zjistila, že už mi nezbývá kvůli jiným povinnostem dost času dojít až nahoru. Můj dnešní Hostýn tedy nebyl pokořen, musela jsem se vrátit bez dosažení cíle.

A protože je to pouť a já se vždy zamýšlím nad tím, co si mám uvědomit, došlo mi, že je to jako moje putování životem. Kdybych to měla připodobnit k pohádce, kde hlavní hrdina jde přes hory (osudové milníky, manželství, kariéra, zdraví), doly (rozvody, výpovědi, nemoci) a řeky (naše emoce ... strachy, smutky), tak po překonýní bychom měli dojít ke šťastnému konci. Ale máme na to vyměřený čas. Takže pokud nás nějaká hora příliš zdrží, nebo se ztratíme v údolí bez výhledů, či se dlouho plácáme v toku svých emocí, dojdou nám síly i čas a ke svému šťastnému cíli nedojdeme. Tak i já ve svém životě často nedokážu přes náročnost udržet směr, který jsem si původně vymezila. Možná jsem nějaké hory přes jejich náročnost vzdala, možná už dál nevedly, těžko teď posoudit. Avšak momentálně je mou horou studium na vysoké škole, které je ve vyšším věku a při dalších jiných povinnostech opravdu náročné, a skutečně mnohdy zápasím s myšlenkou to vzdát. Naštěstí mám kolem sebe spoustu podporujících spolužáků a kamarádů a také kvůli nim si uvědomuji, že by to byla opravdu hloupost to teď vzdávat a vydávat se zase jiným směrem. Krok za krokem, stačí si udržet směr.

Některé hory jsou zde ovšem také proto, abychom se dokázali podívat na své bloudění v dolinách, či čvachtání v řekách těžkých pocitů. Proto jsem i v lednu zažila dvě velké životní zkoušky, osud na mě vylil velké vody emocí, kdy se mi odehrály téměř stejné situace jako v dětství, ale nyní jsem měla možnost se na ně podívat s dospělým nadhledem a zkušenostmi. Zachovat si své vnitřní jaro, i když kolem sebe jsem cítila zimu a mráz. Tak jako setkání se psi ve tmě volně pobíhajícími bylo pro mě určitě více stresující, než za denního světla se s nimi pozdravit z bezpečné vzdálenosti a přes plot, tak i prožívání např. stresu na pracovišti s určitým nadhledem a pochopením pro jednání druhých může přinést úlevu. Rozhodla jsem se pro udržení svého cíle, studia a svého zdraví. Proto jsem cítila, že musím zrušit psychicky namáhavou práci, ktrá mě příliš vyčerpává a najít si jinou. Věřím, že je to opět správné rozhodnutí a opět zase v lednu podávám výpověď.

A proč boží mlýny? Zjišťuji, že se nám v životě opravdu opakuji stejné momenty, na které se můžeme podívat z různých stran, z pozice dítěte, pak z pohledu dospělého. Z pozice oběti i z místa autority. Je jen na nás, jestli si to uvědomíme a nejlépe se z toho i ponaučíme. Jako příklad uvedu svou cestu autem, kterou jsme v lednu podnikli s mou kamarádkou. Jely jsme dlouze v koloně za autobusem, cesta se klikatila až jednomu řidiči došla trpělivost a v nebezpečné zatáčce začal auta i autobus předjíždět. Dovede si představit, jak jeho nezodpovědné jednání má kamarádka sedící za volantem peprně okomentovala. Za pár kilometrů musela prudce brzdit, protože v členitém terénu v protisměru další řidič, jedoucí proti nám zase nebezpečně předjížděl. To už se obešlo bez komentáře, jen s hlasitou úlevou v hlase. Při cestě zpět jsme jeli dlouze a trpělivě za autobusem v serpentýnách a co se stalo téměř před poslední zatáčkou? Kamarádce došla trpělivost a přesto, že neměla výhled, začala odvážně předjíždět. Měly jsme štěstí, do protisměru nic nejelo, jen mě to všechno zapadlo do sebe jako puzzle. Boží mlýny melou, někdy během jednoho života, někdy je na to potřeba životů více. Nejsem Bůh abych mohla posuzovat co je a co není spravedlivé, můžu jen věřit, že vše má svůj smysl.