20. hostýnská pouť aneb Perly života

Namalovala jsem svůj dvacátý obraz, na plátně mi vzniklo noční panorama a mě napadlo po roce udělat opět noční výšlap na Hostýn. Dny utíkaly, prázdniny byly nabité pestrým programem a pracovními povinnostmi. Přesto, že se blížil úplněk, pro noční pouť ideální podmínky a představa osvícené baziliky byla velmi lákavá, při večerní procházce kolem našeho rybníka mi při odpočinku na lavičce došlo, že se dívám na svůj obraz. Ve večerním tichu se v hladině odrážel kulaťoučký měsíc a já si po náročném pracovním dni řekla, že tentokrát na Hostýn nemusím, Jeden si dovolím vynechat. Říká se, že člověk by měl mít v životě svůj cíl. Měl by být něčím specifický, měřitelný, akceptovatelný, realizovatelný a měl by mít svůj termín. Ale dnes mi došlo, že není vůbec na škodu si udělat pauzu. Pozastavit svou urputnost. Tak jako večer ukládáme tělo do postele, aby nabralo síly pro další den, tak i ve svém životním tempu je potřeba si udělat přestávku, pozastavit se, zhodnotit dosavadní úsilí a dovolit si dovolenou. Takovou, která by se nestala další povinností.

Luna je symbol matky, mateřské energie, a já poprvé vzpomínám na maminku bez bolesti, smutku. Cítím pouze lásku a sílu samostatnosti, kterou jsem za 11 let po jejím odchodu získala. Doslova mě zaplavuje emoce vděku za všechno, co jsem dosud prožila. Dnes, po třech letech od diagnostiky rakoviny, se cítím opravdu zdravá a vyléčená.

Poslouchám urputný cvrkot cvrčků a náhodné šplouchání ryb. Dva rozdílné světy lučního a vodního života. Každý bychom si v životě měli najít biotop, který nám vyhovuje a v kterém naplno rozvineme svůj potenciál. Od svého návratu do pracovního kolotoče tak trochu bloudím, kam vlastně patřím. I teď stojím před další změnou. Po třech měsících na pozici obchodní referentky, která je zaměřená na výkon, rychlost, soutěživost a úsilí, dostávám pracovní smlouvu pouze na další 4 měsíce. Můj zaměstnavatel si představoval větší nasazení. Mých 140 procent, kdy jsem často odcházela domů s nesnězeným obědem bylo málo. Mrzelo mě to, ale život mě naučil, že všechno zlé je pro něco dobré. Už se nebojím změny, v práci jsem zvolnila a začala si hlídat přestávky. Už nepotřebuji nikomu dokazovat své kvality, už se nesnažím plavat proti proudu, asi tohle opravdu není můj biotop a raději se poohlídnu po klidnějších vodách. Rozeslala jsem si životopisy na recepční a při jednom pohovoru mi byla nabídnuta pozice výživové specialistky. Samozřejmě k tomu budu muset dostudovat vše patřičné, a jednoduché to taky nebude, ale beru to od života jako hozenou rukavici, kterou je potřeba zvednout. Snad konečně najdu biotop, kam patřím.

Při bilancování u rybníka jsem si náhle uvědomila, že jsem v srpnu v hostýnkách přeci jen byla. V naladění na energie vděku mi došlo, že jsem si svůj cíl splnila, aniž bych to zaznamenala. Často to tak bývá, že se nám plní naše přání a sny, ale my zahleděni do lákavé vidiny něčeho nového a vdáleného ani nepostřehneme, že už jsme původního cíle dosáhli. A já v srpnu konečně doputovala na zříceninu hradu Lukov. 

Podařilo se mi vytáhnout své syny, Matěje a Míšu. Auto jsme zaparkovali v Lukově na žluté turistické trase poblíž rybníku Bezedník, ke kterému mě přivedl název blízkého lesa na mapě - Matějky. Po Ondřejovsku pro syna Ondru, Matějky pro Matěje. Odtud jsme v horkém odpoledni pokračovali po zelené a červené značce ke zřícenině. Je to už více turistická část hostýnek, platí se zde vstupné a potkáváte jiné typy lidí. Vstupné se dá zaplatit i mobilem, ale signál vyhledáte až po vstupu do hradu.

Výhledy z rozhledny Svatojánka jsou zarostlé vzrostlým lesem, pouze v malé mezírce jsme mohli pohledět v dálce na jižní Moravu s hradem Buchlovem na vzdáleném kopci. Stejně jako výhled  skulinkou mezi stromy se ke mně vynořila vzpomínka na můj první čundr v 16 letech s bratrancem Andym, kdy jsme se stopem vydali nejdříve k Buchlovu. Na neohlášené návštěvě u jeho tetičky jsme se ovšem necítili příliš vítaní a přijatí, a rozhodli jsme se pokračovat dál. Vznikla z toho dobrodružná cesta kolem celé České republiky. Naši Tour de Beer, jak jsme si to tenkrát nazvali, přes Brno, Třeboň, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Louny, vodní nádrž Rozkoš a Litovel jsme stopem zvládli během jednoho týdne. Nebyli jsme žádní zkušení táborníci. Spali jsme pod širákem, ráno se často probudili někde v kopřivách nebo na smetišti, ale nic z toho neubralo na pocitu svobody a užívání si přítomných okamžiků a zajímavých setkání. Už tenkrát jsme se nenechali odradit prvním nezdarem.

Se syny jsme prochodili areál hradu a jeho okolí, kde byly krásné dřevěné sochy a moje milované skalní útvary.  K autu jsme se vraceli kolem statného Valdštejnova buku po hřebenovce směrem na Matějky při burácejícím zvuku závodních aut. Jelo se Barum Rallye, kde můj syn Matěj chtěl původně být. Jak jsme se ovšem později dozvěděli, tuto rychlostní zkoušku museli pořadatelé předčasně ukončit z důvodu střetu podnapilého diváka se závodním autem. 

Někdy nás život zavede jinam, než jaký byl náš původní záměr. Zdánlivě se nám nepodaří dostáhnout našeho cíle. Možná se v tu chvíli můžeme cítit rozčarovaně, dotčeně nebo naštvaně. Odpoutání od původního směru můžeme vnímat bolestivě. Ale pokud se naučíme našemu životu důvěřovat, otevřeme se tomu, že on ví, kam nás vede, že všechno zlé, je pro něco dobré, můžeme zažít spoustu nečekaných a milých setkání. Každé naše trápení se může proměnit v cennou zkušenost, jako se v pohádkách slza přemění v perlu. Dovolme životu žít náš příběh! Na jeho konci možná budeme mít hrst plnou perel, ale z každé může zářit láska a přijetí.

P.S. Obrázky si žijí svým životem, a i tento měl své pokračování v reálném životě. Uprostřed rybníku byla namalovaná velká vlna. Když jsem ho malovala, netušila jsem, co to bude znamenat. Přestavte si, že jedete autem, příjemně naladěni na cíl cesty a v tom se vám začne dýmit z motoru. Přesto, že hned zastavíte, z motoru už šlehají plameny. Chcete vystoupit, ale auto je zevnitř zamčené a i při vaší velké snaze dveře nejde otevřít. Panika? Zoufalství! Sedíte tváří v tvář smrti a představě uhoření v autě. V tom vídíte řidiče z auta za vámi, jak příbíhá k vašemu autu a ač sám má pouze jednu ruku, statečně se snaží motor hasit svým  příručním hasícím přístrojem. Vzedme se ve vás skrytá síla a znovu zkusíte otevřít dveře, které najednou povolí. Malý hasící přístroj však na sílu plamene nestačí, ještě rychle skočíte do auta pro telefon, peněženku a zkoušíte zavolat hasiče. V panice je ovšem těžké vzpomenout si i na to triviální číslo 150. Zase pomáhá řidič z druhého auta. I když hasiči dojeli do 10 minut, auto vyhořelo až na plech. Co se vám honí hlavou, když se díváte do plamenů auta, v kterém jste před chvíli měli život na vlásku?

Jednoho zářijového dne mi přišla na messenger fotka hořícího auta, kterou mi poslal můj prostřední syn. Černé auto celé v plamenech mi bylo povědomé. Zvětšila jsem si fotografii a zjistila, že hořící auto je jeho mercedes. Okamžitě jsem mu volala, co se děje? Vyslechla jsem si jeho příběh. Po prvotním šoku mě zalila obrovská vlna vděku. Žije, odnesly to pouze plechy. Vděk bdělému řidiči, který neváhal pomoci, vděk lidem, kteří tam za ním okamžitě přijeli mu pomoct řešit odtah, byli vedle něj a sdíleli, přivezli vodu na napití. A v neposlední řadě obrovský vděk tetě jeho přítelkyně, která jako zarmoucená čerstvá vdova, jim v následujících dnech věnovala auto po svém manželovi. Opravdu velmi silné chvíle, kdy lidská solidarita vítězí nad všemi malichernostmi běžného života. Vlna emocí, která se proměnila v perlu.