21. hostýnská aneb Zastav se člověče

V září jsem prožila poslední měsíc v práci na pozici obchodní asistentky. Práce to byla zábavná, ale člověk byl pořád v adrenalinovém rozpoložení, orientovaný na rychlost a výkon. Padající vlasy mi začaly hlásit, že potřebuji změnu, že jsem opět vyčerpaná. Ani dva měsíce užívání Biotinu nepomohlo. Výstup z rychle rozjetého vlaku v práci byl náročný, ale s podporou zdatných kolegů se to podařilo. 

Do Hostýnských vrchů jsem se tentokrát vypravila bez jakéhokoliv plánu. Chtěla jsem chvíli jen tak bezcílně pobýt v přírodě. Přesto jsem nezajela až za město, ale intuitivně zaparkovala už v Bystřici u fotbalového hřiště. Přes park jsem směřovala po chodníku Masarykových kolem říčky Bystřičky a jejích splavů, jejichž zvuk mám tak ráda. Tady jsem chodívala po operaci mezi ozářkami. To byla nejdelší procházka, kterou jsem zvládla – 2–3 km k Chvalčovu a zpět bylo moje maximum. Uvědomuji si, jak už jsem na tom fyzicky podstatně lépe.

Na prázdném dětském hřišti mě zaujal nápis fixou SMÍCHOV. Jen ten smích a děti tu chyběly. Za druhým fotbalovým hřištěm, také opuštěným, jsem odbočila doleva a objevila areál letního kina, kde jsem nikdy ještě nebyla. Všude byl naprostý klid, po lidech ani památky. Lesem jsem dorazila k louce pod Kozincem, která byla zbarvena do růžovo-fialova četnými šafránovými květy – ocúny. Ocún, odsun – je potřeba něco odložit? Na chvíli jsem na lavičku odložila své tělo a čerpala energii z lesů a luk.

Vybavuji si v mysli svůj obrázek – z temnoty v předešlém obraze na mě v tomto zářijovém zasvitlo světlo a dýchlo na mě radostí. Ale až za mořem. Po odpočinku. Přede mnou je křižovatka s kufrem uprostřed. Je to zavazadlo, nebo archa úmluvy, kterou je potřeba otevřít? Nad miminkem se shůry sklánějí sudičky – dostali jsme do vínku své dary, ale také osudové komplikace, které musíme překonat. Co je v té krabici schováno? Mám ji vůbec otevírat? Původně se na ní objevil nápis JEZTE (přeneseně chápu přijímejte), který se později přemaloval na latinský nápis Ecce - Hleď!   ...Ecce homo?  "Hleď člověk!", řekl Pilát Pontský nad zbičovaným Ježíšem. Výraz, který se dnes používá jako symbol lidského utrpení, důstojnosti, a zranitelnosti.

Ve stejném rozpažení, jako Ježíš na kříži, ukazuje v obraze jedna ruka doprava, druhá vlevo s palcem nahoru. Ano, ruka ukazuje směrem doprava – na východ, do Valašského Meziříčí, kde mám dělat recepční.

Dole vidím zlaté úhoře. Povídka Oty Pavla Zlatí úhoři se mimo jiné odehrává v Radotíně, ve středních Čechách. Žlutý úhoř je ještě mladý. Až dospěje do stříbrného stadia, musí se samička vydat po proudu řeky až k Sargasovému moři u Bermudského trojúhelníku, kde dojde ke tření – rozmnožení, po kterém však dospělí jedinci umírají. Mladý potěr díky proudům doputuje zase k ústí sladkovodních řek. Samci zůstávají v brakické vodě a samičky putují proti proudu... až k pramenům?

I já jsem tady evidentně doputovala k prameni, odkud to vše vytéká. Z Archy úmluvy?

Pohled do obrazu vnímám jako pohled Sfingy. V Gíze vychází Slunce ve dnech rovnodennosti přímo před zraky Sfingy. Stejně dlouhý den a noc mohou signalizovat vyvážení světla a temnoty. Podzimní rovnodennost letos vyšla na 23. září.

Co se tedy skrývá v Arše úmluvy? Nebo je to Pandořina skříňka? Co když ji otevřu a neunesu tíhu emocí, které z ní vyjdou?

Vracela jsem se zpět k autu. Fotbalové hřiště jsem obešla oklikou, protože urputný řev trenérů a fanoušků neodpovídal mé přírodou zklidněné náladě. Dětské hřiště, které jsem míjela, bylo tentokrát plné dětí i dospělých. Jedni hráli ping-pong, druzí šplhali po průlezkách, kousek dál pouštěla rodinka draky. Další si dávali svačinku a pozorovali mumraj kolem sebe. Všude bylo plno cyklistů, lidí na procházkách se psy nebo s partnery. Jako bych se po krátkém čase stráveném v lese vrátila do úplně jiného města.

Aby člověk mohl znovu zažít radost, je potřeba si také odpočinout, zastavit se, načerpat síly. Užít si čas relaxu – třeba i s lidmi, na které v pracovním tempu neměl čas – a pak se teprve rozhodnout, kam dál. A ani potom nemusí udělat správné rozhodnutí, může se dokonce rozhodnout i zdánlivě špatně, ale pokud tento krok udělá srdcem, věřím, že mu budoucnost ukáže smysl jeho volby a proč takto jednal.

Zavazadlo mi stojí na obrázku v cestě...budu ho muset otevřít a přijmout "poklady", které mi odkryje.