23. hostýnská aneb Druhá šance

17. listopad byl letos pošmurný deštivý den, většinou je člověk rád, když v takovém počasí nikam nemusí a může si vychutnat tento čas v pohodlí domova u roztopeného krbu. Ale já měla chuť vyrazit. Navzdory původnímu plánu jsem dojela až na konec Chvalčova ke kříži Na hrobech. Nevydala jsem se po zelené Cyrilometodějské stezce, ale rozhodla jsem se pro okruh  po mírně stoupající lesní asfaltce údolím Na Bystřičkách. 

Venku to vůbec nepůsobilo ponuře, zvuk bubnujících kapek dopadajících na deštník a k tomu zvuky desítek bublajících přítoků a splavů na potůčku působily relaxačně až přímo blahodárně. Přesto, že všude se z lesů linula mlha a schovávala výhledy do krajiny, cítila jsem zde obrovskou sílu přírody. Nikde ani živáčka, jediný živý tvor, který mi zkřížil cestu byl nádherný mlok skvrnitý. Vypadal, jako by mě na asfaltce už vyhlížel. Když mě spatřil, s naprostým klidem se vytočil a svým typickým pomalým pohybem se přesouval listím k příkopě. Pokud by to byla samička a oplodněná, znamenalo by to, že larvy do potoka naklade během března až května. Mohla by to být důležitá indicie. Co potřebuje moji trpělivost do jara příštího roku? 

Došla jsem až ke křižovatce s mysliveckým posedem, z které ústilo mnoho cest. Vzpomněla jsem si, že jsem tudy už jednou šla. Tenkrát jsem se ovšem vydala složitou strmou cestou doleva,  která v půli cesty skončila a dál jsem se musela prodírat hustým křovím. Tentokrát jsem dole na křižovatce vybrala pěšinu, která vedla přímo rovnou za nosem. Cestou do kopce jsem pak přemýšlela, na jaké životní křižovatce jsem kdy stála? Tato pouť mi ukázala, že se můžeme v životě rozhodnout špatně, nedopadne to zrovna nejlíp, stojí nás to mnoho sil, ale nic se neděje. Získáme zkušenosti a život nám přihraje podobnou situaci, v které se můžeme rozhodnout znovu, jinak a lépe. 

Před rokem jsem si v listopadu namalovala obraz, na kterém je nahá žena vstupující do světla na jeviště. Naše máma byla srdcem i náturou herečka. Ale na pódiu vždy měla obrovskou trému. Často to řešila alkoholem, a to se mi jako dítěti vůbec nelíbilo. Nechtěla jsem nikdy mít s divadlem nic společného. Přesto si vzpomínám, že jsme se jako děti s bráchou rádi předváděli a šaškovali. Ale ten pocit zesměšnění, trapnosti, různých napomenutí od dospělých, studu a pohled na podnapilou maminku, to všechno ve mě vytvořilo blok. Tenhle rajon pro mě nebude. To není nic pro mě. Ale jak jsem si tady před rokem v listopadu napsala: ...Ještě nevím, kam to všechno směřuje, ale tak nějak tuším, že to, z čeho mám největší strach, se mám naučit pokořit. To je má cesta k vnitřnímu světlu ... dokázat si svítit i v té největší tmě. A situace, kdy stojím před publikem, mě opravfu naplňují hrůzou. Zároveň mám vnitřní pnutí jít, a před lidi vystoupit. Odkud  tedy ten můj stud přišel? I to se mi díky arteterapii podařilo rozklíčit. Jako velmi malá jsem toužila po neobvyklém nanuku, který jsem uviděla v obchodě. Maminka mi ho nedovolila koupit a tak se malá Monča rozhodla udělat maximum pro objekt své touhy. Natáhla se na špičky, popadla nanuk a prchala z obchodu pryč, svírajíc v ručičkách slastnou ledovou pochoutku. Mé krátké nožičky však mamince daleko neutekly a neutekla jsem také pohledům prodavaček, které si přes vitríny prohlížely malého zlodějíčka. A vnitřní touha předvědět se byla konfrontována se studem za to, že všichni vidí, co jsem způsobila mamince. Musela jsem se v životě naučit, že to, co skutečně potřebuji, mi přijde do života samo, nenásilně. Také je potřeba vynaložit úsilí, ale v ten správný čas a tím správným směrem.

Na letošní listopad na Martina 11.11. připadla vernisáž v Praze ve Vodárenské věži na Letné. A já měla vystoupit emočně nahá, nebo-li upřímná na pódium, abych  prezentovala obrazy naší společné výstavy spolužáků z arte. Přesto, že jsem měla velkou trému, cítila jsem, že ji mám pokořit. Přiznala jsem divákům svůj nekomfort a tím ze mě nervozita naštěstí částečně ustoupila. 

Když jde člověk tou správnou cestou, začínají se mu dít synchronicity, nebo-li shody okolností. Je to ujištění, že jde opravdu za voláním své duše. A jak to vypadá v praxi? Třeba takhle. Dva dny před vernisáží se mi zdál sen, ať  pozvu svou kamarádku, která léta žije v Praze. Mnoho let jsme se ovšem také neviděly. Otálela jsem s pozvánkou, ale nakonec jsem se přeci jen odhodlala a na poslední chvíli jí napsala. Pavča reagovala naprosto nadšeně. Už i z toho důvodu, že bydlí přímo na Letné a od Vodárenské věže asi  100 metrů. Ještě se mě zeptala, zda nevadí, že dorazí v riflích, jelikož bude spěchat rovnou z práce. Odpověděla jsem jí, že to určitě nevadí, nejedná o žádnou návštěvu prezidentské kanceláře. K mému pobavení mě ve věži uvítal herec Josef Hervert parodováním bývalé hlavy státu Miloše Zemana a začal slovy: „Vítejte u mě v prezidentské kanceláři..." A to jsem ještě netušila, že má kamarádka, která spěchá rovnou ze zaměstnání, pracuje na Pražském hradě. Před zahájením mých poutních obrazů před dvěma lety stál sen, který mě nabádal namalovat obraz sv. Petra a Palva. Prezident Petr Pavel a má kamarádka, která se jmenuje Pavlína...tak nějak mám pocit, že celé to moje malování je ve své podstatě spíš o setkávání a propojování různých lidí. Jen toho Petra jsem zatím nepotkala. Místo očekávané posvícenské husy na pekáči přivedla kamarádka domů manželovi mě. Doprovodila jsem to sebekritickou omluvou: „Husa jako husa." a on mě naštěstí srdečně přijal. 

Mé špatné odbočení na životní křižovatce mohla být rakovina, kdy jsem se cílila jako oběť. Litovala jsem se. Snažila se urputně vlastními silami dokazovat nemožné, přesvědčit lidi kolem sebe o své hodnotě. Rakovina je obrovská síla člověka, kterou namíří sebedestruktivně proti sobě. Ale i příroda umí být sebedestruktivní, aby na jaře znovu začala tvořit svůj nový háv, nový příběh ve stejných kulisách. Dnes cítím velkou svobodu. A to je to největší bohatství, které člověk má. Musela jsem zničit své staré já, abych přišla na to, v čem tkví má svoboda a kdo jediný mě smí a může omezovat. Vděčnost a respekt k tělu. To je to, co mi rakovina dala.

A za co všechno můžeme být vděční? Lesy jsou nám stále dokořán (díky za Českou republiku, ne všude je to samozřejmostí). Nahoře se stezka znovu napojila na asfaltku a já se pohodlně mohla vracet s mírným klesáním zase zpět do Chvalčova. Vychutnávala si pohled na kroužkování kapek v kalužích a naplno cítila svou druhou šanci, kterou mi život dal.