25. pouť aneb Skryté poklady

Venku vysvitlo slunce a já věděla, že přišel čas lednové poutě. Krátce jsem mrkla do mapy a zaujaly mě vodopády na Bystřičce, ty jsem v zimě ještě neviděla. Zpátky bych se mohla vrátit po zelené, přes Smrdutou. Vzhledem k tomu, že na obrázku je za mostem kupka hnoje, která jak známo zrovna nevoní,  bylo rozhodnuto. 

Start ve Chvalčově U Revíru. Čeká mě 7 km. Vydávám se po žluté značce směrem na Kozlůvky. Tentokrát je tok Bystřičky zamrzlý, přesto překračuji led s velkou opatrností. Trochu křupe, tak si toto místo ukládám do paměti. Příště je lepší tento úsek obejít přes asfaltku a přemostění. O pár metrů dál je ještě jeden přechod přes zamrzlou říčku, kde je ovšem spadlý kmen, tudíž je zdolání Bystřičky přes něj bezpečnější. U přístřešku Prašivý buk se musí opustit turistická značka a odbočit doleva, opět přeskočit potok a jít dál vyšlapanou pěšinou, která se po chvíli ztrácí ve vykáceném lese. Mám štěstí, ve sněhu vedou troje vyšlapané stopy. Držím se jich a nemohu zabloudit. Poslední překonání úzkého potůčku a už se blížím k vytouženým ledopádům. Cestu znám z léta, i když i tato nenápadná pěšinka už postupně zarůstá malými stromky. Podle stop tudy přede mnou procházel nějaký jeden muž. Došla jsem k místu, kde jeho stopy končily. Otočil se a svahem se vrátil zpět na cestu. Ano, z tohoto místa opravdu nebylo nic zajímavého vidět. Pravděpodobně byl zklamaný, možná litoval zbytečné námahy a cestu k ledopádům předčasně vzdal. Dále už pokračovaly pouze stopy nějaké zvěře, možná lišky. A pokračovala jsem i já. Postupně se přede mnou odhalovaly pohádkové výjevy. V jednotlivých zákoutích mezi obrovskými kameny a popadanými kmeny se ukrývaly poklady paní Zimy. Vytvořila zde ledová království plná blyštivé nádhery, křišťálových krápníků, nadýchaných průsvitných bochánků a třpytivých bambulek. Nad hlavou mi svítilo slunce, které dalo všem těm roztodivným tvarům vyniknout a pod ledem pode mnou svižně zurčela nezastavitelná voda. Na chvíli mě to vrátilo zpátky do dětství.

U tabule PP Bludný nad vodopády je most k asfaltce. Zaujaly mě stopy ve svahu za cestou směrem k Smrduté. Původně jsem chtěla jít ještě kousek proti proudu říčky, ale v lese za cestou se čněly nádherné skály, které byly v létě ukryty v listí. Vydala jsem se tedy přímo kolmo k asfaltce vzhůru do lesa, kde bych se měla napojit na zelenou turistickou značku. Skalní útvary, ke kterým jsem vystoupala, byly na naše Hostýnské poměry opravdu monstrózní. Pobíhající myška ve sněhu, která neměla čas na nečekaného návštěvníka mě upozornila na skobu ve skále. Horolezci toto místo musí tedy znát. Před nejvyšší skálou pod PR Smrdutou bylo na kameni plno jeleních bobků. Většinou při svých potulkách dojdu k vyleženým pelíškům v houští, zvířecí záchod jsem však objevila poprvé. A musím uznat, že byl naprosto luxusní. Ze třech stran bezpečně krytý skalami, s výhledem do údolí a zároveň s možností úniku. Kouzelné a důstojné místo pro „trůn" krále vysoké zvěře.

Brzy jsem narazila na cestu, pokud by se tak té zledovatělé ploše dalo říkat. Hostýnské vrchy jsou plné pramenů a potůčků, proto je v zimě spousta tras ukryta pod ledovým škraloupem. Opatrně jsem postupovala po zelené značce směrem k lomu Nad Hroby. U Ostrého Grůně, kde bylo složené vytěžené dřevo, na mě za zatáčkou vykoukl výhled stejný jako z mého obrázku. Byl to pro mě důkaz, že jsem na správné cestě. S blankytně modrou oblohou nad hlavou kontrastovaly dva černí krkavci, kteří mě svým krákáním upozornili na dvě velká letící letadla nade mnou. Symbol letadla mi přichází před těžkým, ale zvládnutelným úkolem v mém životě, který mě ve vnímání světa posune o sedmimílové kroky. S nástupem do nové práce mě opravdu čeká velká výzva. Nesmím to vzdát předčasně, jako pán pod vodopády a možná mě tam čeká bezpečné místo, jako si jelen našel pod Smrdutou. Havrani hlásili postup a v částečně zatopeném starém lomu, který přes léto bývá téměř vyschlý mě čekalo překvapení v podobě dalších ledopádů ze skály. 

Překvapení a poklady mě přivedly ke vzpomínce z mého dětství. Moje dospělá sestřenice tenkrát převlíkala svou malinkou dcerunku, roztomilé miminečko z pokakaných plínek. Rozplývala se nad voňavým pokladem, který ji tam Lucinka nadělila.  Usmívala se na ni a s láskou ji převlékala. Když jsem k sestřenici dorazila po nějaké době znovu, ocitla jsem se shodou okolností u úplně stejné situace. Pokakané dítě, jen už trochu starší. Stejná však nebyla reakce mojí sestřenice: „Lucino, nesserrr mě, ty už ses zase posrala, kdo to má pořád převlíkat a prát!"  Děti mají radost, když se naučí své svěrače ovládat, ale není to pro ně zprvu lehké. A někdy to není lehké ani pro nás rodiče. Pokud je toto anální období (1 a půl až 3 roky), jak ho nazval Freud, poznamenáno emočním traumatem, může dojít v dospělosti k psychickým obtížím. Mohou se projevovat problémy v zadržování a pouštění - stolice, ale i emocí či peněz. Člověk může trpět přílišnou potřebou kontroly nebo naopak mít problém s dodržováním hranic. 

Mě v následujícím období, v novem zaměstnání, čeká přebalování lidí, kteří se ve svém vývoji k tomuto stádiu vrátili. Možná v nich zůstalo uvězněno trauma z prvních let života. Vítr mého života mě zavál do domova seniorů. Práce přímé obslužné péče není snadná, mám obavy, zda to zvládnu, ale tak nějak cítím, že to je část zkoušek, které si potřebuji doplnit. Péče o odcházející starší členy naší společnosti. Na oddělení máme v péči mimo jiné bývalou paní zubařku, bývalou paní učitelku, bývalou paní ředitelku, pana ingenýra ... ať jsme nyní kýmkoliv, nikdy nevíme, kdy tuto pomoc budeme potřebovat my nebo naši blízcí. A jak mi jedna stařenka řekla: „K čemu jsou mi dva domy v Hranicích, když už si nezajdu sama ani na záchod." Pokud si tedy ještě dojdeme na ten svůj trůn sami, jsme z pohledu těchto lidí nesmírně bohatí.

Snad budu na své cestě příjemně překvapená, jako ledopádem v lomu. Musím jen opatrně našlapovat a vnímat stopy, které mě povedou dál. V lednu 2023, tedy před třemi lety, se mi zdál sen, že mám namalovat obraz sv. Petra a Pavla. Atributy sv. Petra jsou dva klíče, kniha se váže ke sv. Pavlovi. Od onoho ledna už tři roky tady zapisuji své poutě, pomyslné knihy, a letos  22. ledna 2026 jsem dostala v novém zaměstnání dva klíče. V tento stejný den navštívil naše město Hranice pan prezident Petr Pavel. Řekla bych, že na správné cestě opravdu jsem.

Ke změně své pracovní pozice bych ještě dodala citát z básně „Jen dál" ze sbírky „Zpěvy páteční" od Jana Nerudy: 

„ ... Nadšeně pěstuj, co tak mile na nás kvete, 

kvést věčně chce a přece musí zrát,

 já ledačím jsem byl v tom božím světě 

a čím jsem byl, tím byl jsem rád. 

... Nechť nový cíl dá tedy nový den, 

zas začniž znovu osud, jakby od dítěte,

 jinými do mne, mnou do jiných prát 

- nechť čímkoli jsem ještě v božím světě, 

čím budu kdy ... tím také budu rád!