26.pouť aneb Pomoc je na cestě

V mezičase mezi dvěma zaměstnáními a školou jsem namalovala svůj únorový obrázek. Do ucha mi zněla slova Krylovy písně pryč odsud jít s tou karavanou mraků ... ano, už mám zase pocit, že tohle nemůžu zvládnout.

Práce v domově seniorů je náročné a vyčerpávající zaměstnání, přesto jsou zde lidé, kteří v oboru pracují celý život a stále v sobě mají lidský a laskavý přístup ke klientům. Zároveň však v kolektivu narazíte na různé způsoby jednání a komunikace a člověk musí být vnitřně velmi silný, aby to ustál. Snažím se pochopit, proč někteří kolegové na sebe takto reagují, že jsou pravděpodobně unavení a dlouhodobě přetížení a že každý má nějakou strategii, jak se s tím vyrovnat. Ale říkám si, zda dokážu být něčeho takového součástí?

A únor byl opravdu náročný měsíc. Doslova jsem únavou padala na hubu a jeden den ráno dokonce ani nevstala. Tak se mi zamotala hlava, že jsem tak tak po čtyřech dolezla k záchodu a z posledních sil zpět na gauč. V tu chvíli jsem se cítila bezmocně stejně jako naše babičky na pokojích v domově seniorů, které jsou odkázané na naši pomoc.   

Neustále na mě doráží dnešní uspěchaná doba. Nestíhám nastavené pracovní tempo na výkon. A když pak vidím, jak se to, o co celý život usilujeme scvrkne do jednoho pokoje, do jedné skříně, do pár fotografií na zdech, říkám si, kam všichni spěcháte? Máte tady maminku, babičku ... znáte její skutečný životní příběh? Mezi našimi klienty je spousta zážitků velké bolesti, životních ran a tyto ženy, dnes vděčné za každé milé slovo, úsměv, za to, že jim někdo podá jídlo a pití, že jim pomůže na záchod, už teď mají čas ... nechat zapomenout srdce bolavý, ... jak zpívá Karel Kryl.

Když je člověk zahlcen prací, hlava zapomene na trápení, ale srdce ne. Ne hned, potřebuje čas, přijetí, pochopení  situace i ze strany těch druhých a pak odpuštění. Havajané tento proces dokáží během jednoho dne a tato očista HOˇˇOPONOPONO je pro ně denní večerní rituál, stejně jako pro nás čištění zubů. Ale bohužel žijeme ve střední Evropě a společnost se nechala strhnout spěchem, který bych zařadila jako osmý smrtelný hřích. A nejsem jediná, už v roce 1973 napsal etolog K. Lorenz knihu Osm smrtelných hříchů civilizace, mezi které přiřadil závod se sebou samým. Myslím, že pro životní zrání člověka bylo daleko přirozenější, když dříve mohly prarodiče být doma, vnímat ruch domácnosti kolem sebe, měli čas si povídat s malými pravnoučaty, na které zaneprázdnění dospělí neměli tolik času. Dnes děti vychovávají cizí tety v jesličkách, o prarodiče se starají cizí pečovatelky v domovech. A všechno to samozřejmě stojí peníze, které musíme vydělávat o to usilovněji, abychom si mohli dovolit nejlépe nějakou nadstandartní péči. A i přesto se občas stane, že se divíte, co ta tvořivá babička má v ruce pod peřinou ... jak známe ze Slunce, seno...bez tak tam má h....má ho tam!

Únorový obrázek je nejen o síle znovu vstát po těžkém pádu, přiznání vlastních pochybení, a dál pokračovat těžkou cestou vzhůru, ale také o schopnosti si říct o pomoc a v tuto pomoc věřit.

Svou únorovou pouť  jsem započala ve Slavkově pod Hostýnem. Potřebovala jsem energie Hostýna a to nejlépe při rozbřesku. Ještě po tmě jsem tak tak vyjela zledovatělý kopec nad kapličku. Čerstvě napadaný sníh a tma pomohly k tomu, že jsem nesprávně vyhodnotila situaci, a v místě, kde jsem v létě v pohodě zaparkovala jsem tentokrát uvízla v závěji, pod kterou byl schovaný zledovatělý hrbolec. Nešlo to ani tam, ani zpátky. Nepomohly natrhané větvičky pod kola, jen jsem se stále více zahrabávala do bahna pod sněhem. Bylo na čase si uvědomit, že z tohodle se sama vážně nedostanu. Jenže bylo půl šesté ráno, a nebylo koho požádat o pomoc. Zamkla jsem auto a vydala se vzhůru na Hostýn. Chůze neprošlapaným sněhem do kopce byla dost náročná, ale aspoň se začaly uvolňovat nahromaděné emoce vzteku sama na sebe, přiznání chyby, kterou nelze vzít zpět, připuštění toho, že si budu muset říct o pomoc, což dělám velmi nerada. Jak to vyřeším? Asi zajdu do vesnice na úřad, a poprosím je, zda mají k dispozici nějaký traktor, kterým by mě mohli vytáhnout.

Ke schodišti k bazilice na Hostýně jsem dorazila opět ve chvíli, kdy se rozezněly její zvony. Považuji to vždy za malý zázrak. Při vycházejícím slunci, kdy se zasněžené stromy začaly barvit do růžovo fialové barvy, přecházející v oranžovou jsem si prošla křížovou cestu a načerpala sílu. U restaurace Ovčárna stál  modrý Wolkswagen brouk schovaný pod čepicí sněhu  a vypadal velmi roztomile. Napadlo mě, že ten můj uvíznutý modrý Wolkswagen Touran rozhodně nebude působit stejně roztomile, ale že v nouzi lidé dokáží rádi pomoci, a že se i pro mě určitě nějaký dobrodinec najde. A byl tam. Právě, když jsem vcházela do vesnice Slavkov, projížděl kolem traktorista v červeném traktůrku. Opět takový malý zázrak. Mávla jsem na něho, a vysvětlila jsem mu situaci. Moc nechápal, kudy tudy jsem chtěla jet na Hostýn, a už vůbec ne, proč by někdo po tmě odtud chodil pěšky, ale naštěstí to byl muž činu. Ač nebylo vůbec lehké lano zachytit, našel způsob a ze zajetí sněhu a zmrzlého bahna mě bravurně vytáhl. Bezúplatně. Ještě jsem ho hledala s lahví a čokoládou v lázních, kam říkal, že má namířeno, ale už jsem ho nenašla. Byl tam, abych se naučila říci si pomoc a tuto pomoc přijmout. Nečekaná pomoc mi tento měsíc přišla z vícero stran, tak jsem přesvědčená, že když si pro nás život nachystá těžkou etapu, pomyslné hory v pohádkách, že tam má pro nás vždy schovanou i tu pomoc a podporu. Takže nakonec byl náročný únor měsícem velkého vděku a štěstí.

K problému říct si o pomoc se váže můj zážitek z minulosti. Byl to dost složitý vztah, choval se velmi hezky k mým dětem, ale velmi kriticky a neohleduplně ke mně. Kvůli dětem jsem to dlouho snášela, ale když jsem se rozhodla tento toxický vztah ukončit, nebylo to zdaleka tak jednoduché. Pronásledoval mě, vyhrožoval, vydíral přes děti. Nikdo mi nevěřil, ani přátelé ani rodina, vždyť před nimi se vždy choval přátelsky a v pohodě. Často na mě čekal někde v noci, kde nebylo možno dovolat se pomoci. Párkrát mě i fyzicky napadl. Když jsem vykazovala slovní odpor, spařil mi záda vařící vodou, chytil mě za vlasy a smýkal se mnou po zemi, přesto jsem stále o pomoc nedokázala volat. Bála jsem se. Zároveň jsem měla pocit, že by mi stejně nikdo nepomohl. Byl to onen muž z poutě č.15, na kterého jsem osudné noci musela nakonec zavolat policii. Ale nejdřív jsem k tomu musela dozrát. Přesto jsem tomuto muži ve svém životě za mnoho vděčná. On mě donutil si udělat autoškolu, pořídit si můj první mobil. Naučil mě mít rád psy, kterých jsem se do té doby jenom bála a chodit lesem i po nevyšlapaných cestách. Ukázal mi, že existuje život i mimo mé rodné údolí a dokázal mi dávat najevo svou náklonost, i když jsem na něho byla protivná a nepříjemná. Naučil mě říkat jasné NE. V tu dobu jsem to vnímala, že ze mě dělá zlého člověka, dnes to chápu tak, že mě naučil používat mou vnitřní sílu. Donutil mě svým chováním zavolat si pomoc. Dalo by se tedy říct, že mi tenkrát v podstatě hodně pomohl.