Čtvrtá pouť na sv.Hostýn aneb nikdy nevíš, koho potkáš

Na sv. Hostýn vede spousty cest. A nikdy nevíš, koho potkáš. Ale můžeš si vybrat, s kým vyrazíš. Tentokrát za krásného slunečného dne konečně tedy s mou sestřenicí Lenkou a jejím manželem Ráďou. Vydali jsme se z Rusavy, z parkoviště pod kostelem Povýšení sv. Kříže po modré turistické značce, malebným koncem vesničky, vzhůru nad jarně probuzeným údolím PP Hořansko směrem k rozcestí Skalný. Bylo to až moc vzhůru, a přesto, že nás v kopci předběhl běžec, jistě starší než já, zkrátili jsme si cestu po vrstevnici a alespoň tak zahlédli mnou dosud nespatřené skalní útvary. Probrali jsme teoretické i praktické postupy při případném napadnutí divokým prasetem či medvědem, a posdíleli zaručeně pravdivé historky a zkušenosti s nepředvídaným setkáním. 

V občas hustém porostu naštěstí k žádnému tragickému setkání nedošlo, o to překvapenější jsme byli na Hostýně. Vyšli jsme u rybníčku, v kterém se ve slunečních paprscích odráželi oranžoví koi kapříci a na hladině se začali objevovat první lístečky leknínů. To bylo poslední poklidné místo našeho pobytu na svatém vršku. Tento víkend se totiž na Hostýně konala tradiční hasičská pouť. Doufám, že v tento svěží jarní den nikde na Moravě nehořelo, protože hasiči by pravděpodobně nebyli k dispozici. Bylo jich tady moc, byli všude, všichni ve slavnostních uniformách, ale musím uznat, že oproti jiným dnům tu bylo tak nějak veseleji. Asi i proto, že hasiči se nebojí hasit žízeň a jsou pak tak nějak lépe naloženi. Občas se po zemi kutálela čepice ze slavnostního stejnokroje, občas někde zazníval zpěv, ale téměř všude byly k vidění spokojené usměvavé obličeje. 

Obešli jsme si křížovou cestu, a zašli prohlédnout na chvíli vylidněnou baziliku Nanebevzetí Panny Marie. Kostely moc ráda nemám, ale některé jsou vyjímečné a to tady ten je.  Po ukončení mše byly taky vyjímečně dokořán otevřeny přední vstupní dveře a celý vnitřní prostor chrámu byl prosvětlený a vzdušný. To se nedá popsat, to se musí zažít. Lenka se mě ptala, které místo na Hostýně mám nejraději. Je tu toho k vidění spousta, zajímavý pohled je z XI . zastavení, jehož architektura má snad znázorňovat bývalé keltské oppidum, hezký výhled je z rozhledny, ale asi nejkrásnější pohled na Hostýn je pro mě dole, ze schodiště nad Vodní kaplí. Tak jsme tedy vyrazili nabrat svatou vodu a hleděli se dostat pryč z přelidněného návrší  zpět k autu. Ještě jsme stihli opravit baťůžek babičce s chromou rukou, a už už se chystali zmizet za obzor, když nás odchytli Burešovi z Topolné. Starší paní byla velice komunikativní. S elegancí prosté dámy v jedné ruce igelitku, druhou podpírala svého muže o berličce, o kterém hned prozradila, že je v terminálním stadiu leukemie, nevidí na jedno oko, špatně slyší a nemůže na nohy. Přesto vyrazili na každoroční pouť  na sv. Hostýn, protože ji rodiče učili úctě k hasičům. Manželé byli oba usměvaví, vyzařoval z nich klid, smíření a vděčnost.

A to je to, proč tak ráda chodím na sv. Hostýn. Toto místo, pokud to člověk na sebe nechá pustit, v sobě nese tyto energie. A navíc nikdy nevíte, koho potkáte. Burešovi měli namířeno do Zelené hospody na Rusavě, taky tradičně, prý tam bývají vždycky první, pak dorazí zbytek zájezdu. Rozloučili jsme se s nimi, pravděpodobně už je nikdy neuvidíme a ve velkém předstihu a podle mě docela svižně dorazili na Rusavu, tentokrát už přes rozcestí Skalný. Původní záměr dát si oběd v Brusence v Brusném jsme už trochu hladoví vyměnili za doporučenou Zelenou hospodu.  Restaurace byla lidová vzhledem i cenami, obsluha velice příjemná, mohli jsme vstoupit i s pejskem Gillim, který byl nejčilejším účastníkem výšlapu. Jaké překvapení pro nás však bylo, když asi za tři minuty po našem příchodu dorazili Burešovi. A to se prý zdrželi, protože si cestou museli mazat kolena. Chvíli na to přicupitala i tetina s baťůžkem s chromou rukou. Tak nevím, že by tam nahoře byly moravské Lurdy?

V obrázku, který jsem malovala na tuto cestu, jsem dospěla ke dvěma zásadním informacím. Hlídat si sílu myšlenek, které se zhmotňují. Po vyléčení z rakoviny musím stále hledat a obnovovat víru ve své tělo. A uvědomit si, že to, jak budu přemýšlet o svém zdraví je zásadní. Přijmout bolest svého těla, ale zároveň neztrácet naději. Ráďa vzpomněl příběh rodiny z období války, kteří ač byli bez nějakých extra přídělů potravin, vypadali oproti ostatním, že jsou v dobré zdravotní kondici. Ukázalo se, že po celou dobu hladomoru si hráli na vaření a jezení jídla. A teta, která je už asi 5 let na umělé výživě, ale občas si prostě nepamatuje, že je vlastně nemocná. Takovou sílu má myšlení, nad kterým můžeme mít moc.

Druhý velmi silný odkaz obrázku je v tom, jak důležité je umění se něčeho vzdát. Nelpět na ničem. Místo schodů byl v obrázku krásný domeček, chatička, kterou jsem nerada musela odmalovat a potřebovala si tak prožít pocit odevzdání, smíření. Tak jako maminky musí umět pustit dospívající děti do života, aby si zažily své vlastní zkušenosti, (ještě jednou mě to čeká), jako dědicové, kteří se mohou vzdát majetku pro dobré vztahy v rodině, nebo jako manželský pár, kterému po dlouhém soužití zemře partner a on tady přesto s milou vzpomínkou může žít spokojeně dál ještě spoustu let.  Ač jsou to ztráty velmi bolestné, jsou často nevyhnutelné, a záleží na našem postoji, jaký si k tomu vybereme. ˇČlověk na pouti nemusí nutně padnout na kolena, ale stačí si uvědomit pokoru k životu a k věcem, které nezměníme. Tak jako jsem si musela počkat na jídlo v restauraci, i když ostatní měli už skoro snězeno. No, prostě paní Burešová, která bývá vždycky první, mě musela předběhnout aspoň s tím smažákem. 

S manželi Burešovými jsem se loučila slovy: „Tak za rok na shledanou." Pohled pana Bureše byl velmi hluboký, nevím, jestli se s ním ještě někdy potkám, moc bych si tento zázrak přála, ale věřím, že paní Burešová bude jejich tradici dodržovat ještě mnoho let a ještě mnoho let smířená a veselá cvrlikat na své spolupoutníky: „Kde jste tak dlouho?"