Druhá pouť na Hostýn aneb nikdo nejsme svatý, jen ten Hostýn pořád je

Po minulém zveřejnění své první pouti se mi dostalo velkého překvapení. Tušila jsem, že každá pouť  bude jedinečná, ale vůbec jsem netušila, že třeba i v tom, že se ke mně někdo přidá. Mojí kamarádce z dětství Blance se po přečtení příspěvku otevřela milá vzpomínka na Hostýn a napsala mi, jestli bych ji nechtěla vzít příště sebou. Samozřejmě mě to potěšilo, a celkem lehce jsme našly další společný termín. Přibraly jsme ještě její malou pětiletou dceru Blaničku a mého bráchu Vikiho.  Pouť začala posilněním, tedy obědem, v restauraci Rondo v Bystřici pod Hostýnem. Tato restaurace je zařízená v cestovatelském duchu, vaří tady výborně a pokud jsou děti zvídavé, mají pořád na co koukat...a ptát se....úplně už jsem zapomněla na toto kouzelné období u dětí, kdy mají plno dotazů a my dospělí máme velkou moc, ale tím pádem ještě větší zodpovědnost, předat jim svůj úhel pohledu na svět. 

Venku, ač byl únor, vládlo předjaří, pěšinky lesem rozbahněné, tak jsme zvolili místo terénu cestu asfaltovou, asi šestikilometrovou, s mírným stoupáním. Cesta ubíhala za příjemného žvatlání malé Bláni, kterou chůzí opustila zpočátku trochu rozmrzelá nálada, a výlet si evidentně užívala. Těšila se na zvířátka, která potkáme cestou v lese.  Žádné se nám zatím neukázalo, tak nás zaujal jen strom s dírou, kde pravděpodobně mohla žít veverka. Vzpomněli si na jednu, která žije u nich na zahradě a páchá jim tam různé vylomeniny. Naposledy jim zlikvidovala na stromě zavěšený ozdobný nafukovací balónek ...akorát představa, co se asi dělo s veverkou, která svými drápky uchopila neznámý předmět, možná se do něj ještě stihla s chutí zakousnout...ale to už pravděpodobně za letu ...Slibila jsem Blaničce na Hostýně aspoň muzeum s vycpanými zvířátky. Po vyřčení jsem si okamžitě uvědomila, že je to asi taky trochu morbidní, zvlášť, když Bláňu toto téma velice zaujalo a dále se doptávala: "A kde jsou ta zvížátka nacpaná? A kde  je ucpali?" a aby mě ujistila, jak krásně umí vyslovit písmeno ER, tak se pro jistotu ještě zeptala: "A kde je to muzerum s těma zvížátkama?" Vytáhla jsem mobil s mapou a podařilo se nám konverzaci přetočit na počítání zbývajících zatáček.

Každý jdeme životem svým tempem, každý jak umí a dokáže. My jsme stoupali s mírným funěním, Viki za dopomoci nordic holí vzhůru, jiní volili raději cestu autem nebo autobusem, ale byli i tací, co naši cestu křižovali z rozbahněných stezek nebo nás předjeli na kole, či dokonce předběhli klusem. Nikdo nejsme svatí, každý děláme v životě chyby, jde jen o míru naší tolerance a pochopení k chybám druhých i těm našim vlastním. Ale jako ve známé pohádce Anděl páně i nám asi pomáhají všichni svatí na naší pouti životem. Alespoň tentokrát štěstí stálo opět při nás. Viki si zkrátil cestu terénem, ať pořádně odzkouší své hole, my s holkama volily cestu mírnější, ale delší. Procházely jsme kolem autobusové zastávky a šly zjistit, kdy nám jede poslední autobus zpět. Přeci už jen byly čtyři hodiny a brzy se mělo začít stmívat. K mému překvapení za pět minut měl jet poslední autobus dolů. Rozhodnutí muselo být rychlé. Viki byl  bez mobilu někde daleko od nás...Nabídla jsem se, že sjedu dolů autobusem jen já. Holky se najdou s Vikim a já pro ně dojedu nahoru autem. Cesta na Hostýn je autem bez povolení zakázaná, ale co bych neudělala pro ušmatlané nožičky pětileté holčičky ? No, upřímně, taky pro ty naše. Viki mezitím stihl zjistit, že na Hostýně jsou dvě restaurace a jeden bufet, holky stihly koupit perníčky na památku a já opět nestila vyfotit křížovou cestu. Blanka jen podotkla, že už chápe, proč chci jít na Hostýn dvanáctkrát...ale já věřím, že už příště to vážně vyjde. I tak jsem vděčná, jak to dnes všechno zase dobře dopadlo. A ty vděčné úsměvy třech unavených turistů, které mě vítaly při začínajícím dešti a padajícím soumraku, stály za to malé provinění jízdy do zákazu vjezdu.

Tato pouť mě nutí k jednomu zamyšlení.... Mnohokrát jsem si v životě volila těžší cestu, vnímala jsem překážky jako výzvy, ale dnes se ukázalo, že zvolení delší a jednodušší cesty bylo pro nás vlastně vhodnější. Pokud bychom se nechali nadchnout mým bratrem a všichni bychom zvolili cestu kratší, ale náročnější, byly bychom na Hostýně sice asi o 5 minut dříve, ale co by se s námi počalo, když by nám pak už žádný autobus zpět nejel...? Není to mnohdy jenom moje netrpělivost, kterou si zbytečně komplikuji život?

Svůj obrázek jsem malovala na téma sv.Pavla, jehož atributy jsou kniha, meč a tři prameny, kdo chce může je zkusit v obrázku najít. Mohlo by jít o pramen řeky zázraků?

Poselství vášnivého srdce člověka, který si šel slepě za svou pravdou. Až po těžkém úrazu, při pádu z koně před branami Damašku, přišel o zrak, nastala v něm velká změna. Velká újma, kterou prožil, mu pomohla se dívat na svět pohledem plamenného srdce plného lásky. Možná i proto mu byl poté zrak zázračně navrácen. Jsou tedy oči opravdu to, co nám umožňuje vidět? Nebo respektive co by byl zrak bez přidané hodnoty úsudku, který máme každý jedinečný? A můžeme ovlivnit to, co si myslíme? A potažmo může se naše neochota vidět situace z pohledu druhých odrazit na našem zhoršujícím se zraku? Kolik lidí, tolik úhlů pohledů...a proto i tato pouť zde byla popsána pouze z mého úhlu pohledu. 

Obrázek sv.Pavla, který musel oslepnout, aby se na svět dokázal podívat z jiného úhlu pohledu, a našel hodnoty jiné, ty v srdci ukryté. Mimochodem stejný osud měl i slavný herec Ashton Kutcher, který o svém oslepnutí, ohluchnutí a znovunalezení sebe sama mluví v pořadu V divočině s Bearem Gryllsem. Jedno z dalších poselství, která v tomto obrázku vidím tedy je, že je důležité důvěřovat svému srdci, slyšet jeho vzkazy a ne se tak úplně spolehnout na to, co nám kdo říká. Jsem od přírody důvěřivý člověk a toto je pro mě opravdu velká lekce...a protože obrázek si žije svým životem, namalovala jsem v něm dřív, co srdce už dávno vědělo..., že pojedu do Tábora .... a teď malý pouťopis z města Tábora: Jela jsem do školy v Českých Budějovicích a protože jsem měla více času, a chtěla ho nějak smysluplně využít, tak jsem se impulsivně rozhodla vzít to přes Tábor a místní muzeum. Před nedávnem jsem seděla v kupé s paní, která cestou z Prahy zaspala a přejela svou zastávku v Táboře, tak se musela dalším vlakem vracet. Byla plná dojmů z Prahy, ale Tábor mi vůbec nedoporučovala: " Paní, tam zdechl pes, tam se nic neděje, tam nic neuvidíte!" Přesto mě to do Tábora lákalo....ještě, že jsem se nedala odradit!V ulicích bylo živo, i když byl pátek dopoledne, historické centrum krásné a inspirující, prohlídka táborského podzemí s paní průvodkyní ryzí srdcařkou a po prohlídce husitské interaktivní výstavy v prostorách Staré radnice jsem ještě prošla přes Žižkovo náměstí, kde se právě konal pouliční koncert nějaké kapely v dobových kostýmech...muzeum čokolády, strašidelné podzemí ( které je prý opravdu drsné) či Bechyňskou bránu jsem si musela nechat na jindy...Ale objevila jsem další kanál do sbírky...A objevíte v obrázku obličej Jana Žižky, který mimochodem měl se ztrátou zraku taky velké zkušenosti ?