O kapce, která si hledá svoje moře 1.díl

Kde je, kam putuje, co jí tam potká a jak to dopadne?

Ze tmy do světla a ze světla na zem

Stála tam ... sama, ....na samém okraji ... a dívala se dolů do nedozírné hlubiny pod sebou.... Něco v ní ...jí lákalo skočit!... ale hrozně se bála. ...Najednou ucítila v zádech nečekaný tlak, snažila se udržet rovnováhu, chvíli vrávorala tam a zpět až se převážila a ztratila pevnou půdu pod nohama. Už to nešlo vrátit zpět. V ten okamžik vnímala jen rychlost pádu... Všechno kolem bylo najednou rozmazané,... ale strach,.. ten byl pryč... Jen klid, ticho a všude plno záře... V tom uslyšela žblunknutí, zalilo ji mokré horko. Překvapeně se rozhlídla kolem sebe. Co dělá v tom hrnku? Voní to tady po kakau... Nebyla tady sama, ale ostatní vypadali tak trochu jinak. Bylo tu dusno a těsno. Všichni se překřikovali, každý chtěl víc místa pro sebe, protože těsno bylo všem. Ale čím víc se dohadovali o své místo, tím se teplota kolem zvyšovala a všem bylo ještě nesnesitelně těsněji. Ucítila obrovskou tíseň, ...

"Tady já nechci být, nemůžu dýchat, je mi horko, já chci pryč!"

Najednou se vše dalo prudce do pohybu a než se stačila vzpamatovat, ocitla se v obrovské tmě. Z dálky k ní doléhaly roztodivné zvuky a cizí hlasy. Působily hrůzostrašně, o to víc, protože jim vůbec nerozuměla. Co se to s ní stalo? Proč se ocitla právě zde? Všechno se s ní točí, háže to s ní tam a zpět! Neví, kde je nahoře a kde dole! A je jí obrovská zima...."Brrr!!!"

Postupně se však ve tmě začínala zorientovávat, ucítila pod sebou tvrdé dno a kolem sebe nahmatala pevnou zeď. Chvíli se přidržovala u kraje, až zjistila, že podél zdi může postupovat kupředu. Nevěděla kam dojde, ale cítila, že je na správné cestě. Krok za krokem.

Když se ve tmě trochu rozkoukala, všimla si, že spolu s ní kolem zdi postupují další, jdou stejným směrem, a i když cesta byla velmi klikatá a zdlouhavá, těšilo ji, že zde není sama a bylo jí tak nějak veseleji.

Najednou se pohyb dost zpomalil, všichni byli na sebe nahuštění, ale tentokrát se nikdo nepřekřikoval. Všichni trpělivě čekali, věděli, že už to brzy přijde. Otevřela se vrata a všichni se vyhrnuli ven, společně jako na tobogánu byli vrženi do světla. Paráda! Ale co se to děje? Nějaká tajemná síla ji z neznámého důvodu na poslední chvíli zachytila a vstřebala stěnou zpět dovnitř.

Tentokrát už prostory nebyly tak tmavé, chodby byly světlejší, ale stejně bloudila. Pohyb už tu byl oboustranný a rychlejší. Jedni spěchali dopředu, jiní dozadu, všichni něco přenášeli, různě se skupinkovali, a všichni se tvářili velmi důležitě. Nevěděla, co má přenášet, ani kam jít, s kým se spojit. Jednou zkusila tohle, ondy támhleto, ale všichni se tvářili nadutě, že oni to umí lépe. Zkoušela se ozvat, poprosit o pomoc, ale neměli čas, cítila se, že tam jenom překáží až ji to někdo řekl i nahlas.

V tom zahlédla paprsek, vycházel z místa, odkud už jednou padala dolů. Neví, zda tam patří, ale v každém případě tušila, že to byla cesta ven. Vyšplhala se nahoru a znovu stála nad hlubokou propastí. Tentokrát už věděla, že má skočit. Pořád se trochu bála, ale zároveň se trochu i těšila. Strach ji nedovolil, aby se podívala, kam má skočit. Taky byla trochu netrpělivá a možná to zbytečně urychlila. "AAAA...!"...... Známé žblunknutí, horko a těsno! Aha... tady možná znovu nechtěla! Ale už věděla, že to není na dlouho, ... za chvíli tma! Ano i tady už to přeci zná. Nahmatá stěnu a postupuje dopředu. Je tady čím dál víc společníků, a i když nevidí na cestu ani na sebe, začínají si spolu povídat. Někteří jsou tady poprvé, jsou ještě vyplašení a nejistí, tak jim vypráví o jiných místech, kde taková tma není. V jednu chvíli se rozhodne pomoci někomu před sebou, ve zbrklosti se jí zamotají nohy a tentokrát dřív, než byla připravená, ji tajemná síla opět vtáhne do světlejších míst a musí nečekaně a předčasně opustit své nové přátele.

Rozhlíží se v pološerých chodbách, stále neví, co má přenášet, ale už ví, kam má jít...hledá to své místo k seskoku. A aby se neřeklo, občas něco přenese, někoho pozdraví a tváří se stejně důležitě jako ostatní... Pomalu se přibližuje ke světlu a tou nejsvětlejší chodbou dojde k vytouženému místu svobody. "Hurá!" Nadechla se čerstvého vzduchu. Cítila radost a uvolnění. Nechala se ještě jednou ovanout stoupající párou s vůní kakaa a ladně se odrazila....

Čekala na známé žblunknutí, ale nic se nedostavilo... Naopak...Překvapil ji drtivý dopad! Vnímala, jak se roztříštila o tvrdou podlahu na milion kousků. Náraz to byl krutý. Šok! ...Tak tohle vážně nečekala! "To přeci nemůže být pravda? To jsem si nezasloužila. To má být jako konec?"

Všechno jí bolelo. Rozhlídla se kolem sebe. Žiju! Uvědomila si, že její částečky jsou všude kolem, že je jen musí znovu najít a poskládat dohromady.

Nebyla to obyčejná kapka ... byla to slza, která vytryskla z oka. ...Po dopadu na zem v ní zbylo to nejcennější. Naděje! Teď na tom temném dnu potřebuje najít a sesbírat všechny své poztrácené kousky, různé pocity, které se jí rozkutálely v čase. A až se všichni zase spolu sejdou, všechny kapky z moře, stanou se zároveň celým mořem v jedné kapce slzy. Potřebný koloběh vody, očistný koloběh emocí. A tak se vydala na dlouhou dobrodružnou cestu. Hledat své ztracené já a kdo ví, možná se z jejího setkání s tvrdou zemí jednou stane perla.