Jedenáctá pouť na sv. Hostýn aneb hra se strachy

Jedenáctý obrázek byl namalovaný rychle, jen se zkracujícími se dny nezbývalo moc času absolvovat pouť. A pak se to tak nějak rozhodlo samo. Už jsem šla na Hostýn za svítáním, tak proč to nezkusit jako večerní výšlap s čelovkou? Zvažovala jsem, zda se dát po tmě úpně novou trasou, kterou neznám? ... Přeci jen nějaké obavy byly, hlavně ze psů, kteří hlídají svá obydlí, tak proč je zbytečně dráždit? Rozhodla jsem se začít u hotelu Říka, kde nechám auto a hned ladně vpluji do lesů, mimo civilizaci. Ale jak to tak bývá, když se chceme nějaké situaci vyhnout, tak si ji prostě přitáhneme. Ve tmě u lesa jsem se setkala se dvěma mladými lidmi, baterku jsem ještě neměla zaplou, tak těžko odhadovat a samozřejmě venčili vlčáka a pitbulla navolno. To jsem poznala i ve tmě, protože se přibližovali blíž a blíž, aby si mě mohli očíhnout...Ano, můj první strach. Jako dítě mě pokousal vlčák, takže tento strach z bolesti způsobuje, že mám ze psů respekt, obzvlášť z vlčáků. Přesto jsem psům v životě dala šanci a učím se poznávat jejich mimoslovní komunikaci. Tentokrát se strach nedostavil. Jejich lidé si je bez problémů odvolali zpět k noze.

I naše strachy je potřeba vnímat jako nástroj, který nás může zavčas varovat nebo pokud se nedostaví, uvědomit si, že jsme v bezpečí. Protože si umíme strachy vyvolat také sami svými nekontrolovanými myšlenkami, svými katastrofickými scénáři a panikou.  Máme však v sobě moc uvědomit si sílu, kterou máme, pokud panice nepodlehneme. Zároveň je ale dobré nebezpečným situacím předcházet nebo v případě nutkání být na katastrofický scénář připraven. A pokud se neuzavíráme komunikaci s lidmi, může nám zavčas přijít na pomoc i dobrá rada. Například jako mi na oslavě, které jsem se nedávno zůčastnila, povyprávěl můj nový známý. V mládí se vypravil se svou dívkou do Tater. V hospůdce před výstupem dostali radu, jak se bránit případnému setkání s medvědem. Základ je mít u sebe noviny a zapalovač. On, mladý a lehkovážný, by po lehkém povzbuzení pivem pokračoval dál, ale zodpovědná a ustrašená dívka trvala na novinách a zapalovači. Bylo by lepší, kdyby zůstalo pouze u představ, ale tentokrát skutečně přišla situace, kdy se přímo na cestě proti nim objevil medvěd, který na ně mručel a zastrašoval je máváním tlapou. Naštěstí zapálené noviny a odvážné srdce hrdiny tohoto příběhu medvěda odehnalo. Popravdě řečeno, některé situace nás donutí být hrdiny proti své vůli. Nejprve měl prý chuť utéct, ale nemohl tam nechat tu dívku, která mu navíc s důvěrou a nadějí podávala ty noviny...

Na tuto historku jsem si vzpomněla, když jsem stoupala tmou bez novin a jekéhokoliv jiného vybavení než s čelovkou. Ale strach se opět nedostavil, naštěstí v českých lesích toho nebezpečí tolik nehrozí a navíc baterka je taky světlo, tak když tak budu mávat s ní. K mému velkému překvapení bylo s přibývající nadmořskou výškou vidět větší a větší množství sněhu a ač u nás bylo zataženo, tady na obloze mě provázel měsíc a hvězdy. Zase jsem si vzpomněla na stejného známého z oslavy, který také vyprávěl, že jako kapitán plachetnice přeplavil oceán, dokonce proplul Bermudským trojúhleníkem, kde nefungují kompasy a je potřeba se řídit hvězdami...zeptala jsem se ho, co by dělal, kdyby se zatáhla obloha? Koukal na mě... i přes jeho pokročilý věk měl asi v sobě stále jistou lehkovážnost a pravděpodobně i pocit bezpečí, který ho na tuto situaci vůbec nepřipravil. A nebylo potřeba, přežil. 

Před vstupem do lesa u Vodní kaple se rozezněly zvony tak, že v tom nočním tichu to znělo jako koncert nebe. A miluji ten pohled z točitého schodiště od kaple směrem nahoru, tentokrát na osvícenou baziliku. Budu mít poprvé Hostýn sama pro sebe. 

Naše očekávání nám přináší mnohá zklamání. V bazilice Nanebevstoupení Panny Marie probíhala nějaká duchovní obnova, byly slyšet hlasy mnohých modlících se lidí, tak jsem tentokrát ani nenakoukla. Uvědomila jsem si, jak nás někdy strach ze zklamání odvádí od nových zážitků, zkušeností a prožitků radosti, ale původcem je opravdu naše očekávání. Pokud se otevřeme příběhu, který neřídíme my, tak můžeme zažít i příjemná překvapení....jako já jsem si nakonec vychutnala ty haldy nafoukaného sněhu, a zimní atmosféru, což jsem opravdu nečekala. 

Cestou dolů už jsem si tak přivykla tmě, že jsem si ani nezapla baterku. Pobrukovala jsem si nějaké písničky a občas se za stromy v lese vynořovaly dvě pohybující se světla. Až jsem si uvědomila, že to nebude auto v dáli, ale že někdo měl podobně trhlý nápad jako já. Procházeli dva muži, asi by se raději ani nepozdravili, tma dělá své, možná se mě trochu lekli, protože tady taky nikoho nečekali. Ale to bych nebyla já, abych se s nimi nedala do řeči. Nakonec se ukázalo, že byli kousek odtud a díky našemu rozhovoru zjistili, že uzavírka přes Býškovice už je zrušená a že se domů mohou vrátit po kratší a opravené cestě. Tentokrát jsem mohla být já ten, kdo někomu dal užitečnou radu a bylo to moc fajn. Ještě mi slíbili, že kdybych cestou zpět někde uklouzla, ať nevstávám, že mi pak pomůžou.

Na zem jsem nespadla já, ale dvěstěkoruna, kterou jsem našla pro štěstí na chodníku cestou k autu. Tak to už bylo vážně nad očekávání. (Pro někoho smůla, já vím, ale tak to na světě zkrátka chodí.) 

Možná tak na někoho nepůsobím, ale vlastně celý život překonávám své strachy a své závislosti. Ale setkání s mými stíny mě dělá silnější a spokojenější. Tento obrázek je o vnitřním ohni, který je dobrý sluha, ale špatný pán. Oheň, který je potřeba ovládnout. Ještě nevím, kam to všechno směřuje, ale tak nějak tuším, že to, z čeho mám největší strach, se mám naučit pokořit. Že to je má cesta k vnitřnímu světlu ... dokázat si svítit i v té největší tmě.