Moje první pouť na sv.Hostýn

Život by měl mít svůj cíl. A má, aniž bychom na něj mysleli. Přestože nám občas může nahánět strach, většinou na něj nemyslíme. Ale k tomu až  později. Teď  jsme u cílů krátkodobých.  A já si letos dala za úkol podniknout 12 poutí na sv. Hostýn. Snad mě to někam posune.

Všechno to začalo snem, hlasem, který mě v noci vzbudil. V uších mi zněla věta namaluj obraz sv. Petra a Pavla. Už léta mi sny pomáhají na mojí životní pouti, a bylo mi jasné, že to bude mít do budoucna nějaký smysl, i když teď  ještě nevím jaký. 

Můj první letošní obraz tedy dostal název Putování se sv. Petrem. Atributem tohoto svatého jsou dva klíče, kniha, někdy ryby, protože byl původně rybář. Při malování mi však došla spousta souvislostí. Mimo jiné, význam dvou klíčů. Proč sv. Petr potřebuje k jedné nebeské bráně dva klíče? Před týdnem jsem se rozhodla v zaměstnání dát výpověď, aniž bych měla v dohledu jinou práci. Splácím hypotéku a jsem samoživitelka. Pravděpodobně byste si pomysleli, že jsem nezodpovědná, hazardující ne-li blázen. Ale už jednu takovou životní zkušenost mám. Tehdy se v duchu jungovské synchronicity vše včas vyřešilo. Není třeba se obávat, s důvěrou uzavírám jednu etapu svého života a rozhlížím se, kde se objeví nové dveře. A to je pro mě symbol dvou klíčů. Definitivně ukončit cokoliv starého a nefunkčního v našich životech a dát prostor něčemu novému, nabíjejícímu, radostnému. Jdu za štěstím...

A protože taková rozhodnutí většinou nejsou úplně jednoduchá, můžeme náš vnitřní boj, schizofrenní spočívání mezi oběma možnostmi, cítit v našich kyčlích a ramenou, která jsou spojena s klíčními kostmi. Vnímáte taky tu podobnost? Dva klíče, dvě kyčle, dvě klíční kosti? V našich kloubech může být ukryta naše schopnost přizpůsobení se životním událostem a emocemi s nimi spojenými. Jak jsem vypozorovala později, zdá se mi, že mají něco co do činění i s pocity oběti a viny. Sv. Petr si v sobě nesl provinění z trojího zapření Ježíše, když byl převálcován svým strachem. Také jeho smrt ukřižováním hlavou dolů symbolizuje buď pocit oběti, nebo možnost se na situaci podívat z jiného úhlu pohledu. Budu tedy v sobě a ve svém životě hledat. Možná je něco, co jsem přehlídla, něco, co mám vynést na povrch a definitivně ukončit. Ukončení nás jednou čeká všechny...opustit naše milované tady na zemi a projít  bránou nebeskou za těmi, kteří tam vstoupili již před námi, náš skutečný cíl ... sv. Petr u nebeské brány, poslední soud, zpytování svědomí, říkejme tomu jak chceme... možná je ještě čas, třeba nás naše klouby upozorňují zavčas, že můžeme ještě něco přehodnotit a snad na to máme ještě dostatek času.

Čtrnáctého ledna 2024 jsem se vydala na svou první pouť na sv. Hostýn. Kdo jste tam ještě nebyl, vřele doporučuji toto posvátné energetické místo u Bystřice pod Hostýnem, známé už v dobách starých Keltů. Auto jsem nechala v Bystřici před hospodou U Hanuše. (Hanuš Schwaiger byl malíř, jehož oblíbeným tématem byl svět skřítků, pověstí a pohádek a tuto krajinu si nepřekvapivě zamiloval). Po obědě u Hanuše jsem se posouvala dál po modré turistické značce Hostýnskou ulicí.

Všimla jsem si na domě nápisu vyrytého do jeho neomítnuté zdi domu: „Byl jsem zde, Ježíšek." O kousek dál jsem uviděla nápis na zemi psaný prstem ve sněhu: „Byli jme tady." Uvažovala jsem nad lidskou potřebou něco zaznamenávat, která se již objevila u pravěkých lovců v jejich jeskynních nástěnných malbách. Ucítila jsem spojitost, možná potřebu zanechat něco pro další generace, moje děti a vnoučata, a na základě těchto úvah jsem se rozhodla své putování (s Petrem a Pavlem) zaznamenat písemně.

Pokračovala jsem dál po modré turictické značce a rozhlížela se po domech  na Poutní ulici. Zaujala mě čísla popisná 858, 616, 797. Jejich pravidelnost mi připadala až andělská, tak jsem si je poznamenala a doma jejich význam vyhledala v knize od Doreen Virtue Andělská čísla pro každého. Ve zkratce znamenají, že je vhodný čas změnit kariéru a nedělat si obavy o peníze. Číslo 616 je poselství, že díky pozitivnímu myšlení jsme schopni překonat jakoukoliv překážku.

Možná, kdybych znala význam čísel už ve chvíli svého putování, podařilo by se mi těžce schůdnou zledovatělou stezku radostněji přeskákat až k vrcholu. Ale i tak jsem byla plná odhodlání a opatrně našlapovala, plně soustředěná na každý krok tady a teď  nebo hledala boční pevnější cestičky. Takové vycházky jsou pro mě tou nejlepší antistresovou technikou. Při chůzi v náročném terénu totiž není prostor myslet na blížící se zkoušky z psychologie.

U rozcestí Pod Vodní kaplí se k ledovce přidal polom a cesta k Vodní kapli, kterou jsem původně plánovala, byla neprůchodná. Vydala jsem se trasou delší, dál mírně vzhůru po modré. U překrásných výhledů po pravé ruce mě zastavilo poledne a vyzvánění hostýnských zvonů. Jejich souhra se hlasitě linula dosud naprosto tichým mrazivým povětřím přímo od lesa po mé levé ruce, přestože bazilika byla ještě daleko. Ten zvuk potřebujete někdy zažít! Je to harmonie tónů, která prostoupí až k srdci, a rozehřeje tělo za každého počasí. Stromy v té výšce byly pohádkově pokryty čerstvou jinovatkou a já v tu chvíli měla pocit, že ke mně zpívá onen les.

Ráda chodím podle map, tak jsem si zkrátila cestu, odbočila z modré dříve a došla k Hostýnu ze strany, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Bylo to jako vstoupení do pohádky O dvanácti měsíčkách. Připravené velké ohniště, všechno kolem ojíněné, a jistě už jste zažili to posvátné ticho, které dokážete vnímat v sněhem pokryté zimní krajině. I návštěvníků tu bylo dnes poměrně málo, dokonce ztichla i vrtule na větrné elektrárně, kterou v oblibě nemám.

Můžu se zhostit cíle dnešní pouti. S posvátnou úctou vyfotím všech 14 zastavení nejkrásněší křížové cesty, kterou jsem doposud spatřila. Jedná se o kaple známého architekta Dušana Jurkoviče, do kterých jsou vsazeny nádherné keramické mozaiky výtvarníka Jana Koehlera. A člověk, který se  zastaví a opravdu dívá, přímo cítí emoční náboj těchto vyobrazení. Nejednou jsem tu plakala, pokaždé u nějaké jiné kaple, archetypálně, podle toho, co jsem tehdy prožívala. Ale dnes ne, dala jsem si za úkol předat lidem, kteří ještě neviděli tento skvost osobně, fotografie celé křížové cesty. Dnes jsou ideální podmínky, je tu málo turistů, mám na focení klid a prostor. Fotím první zastavení, pro jistotu ještě dvakrát, abych měla z čeho vybírat. Ovšem teď  přichází čas si zaplakat. Vybíjí se mi mobil a já jsem nucena si přiznat, že dnes svůj cíl nesplním. Nu což, každý příběh nemá dobrý konec, a koneckonců, vždyť  je tato pouť  teprve první z dvanácti. Můžu to vyfotit příště. 

Obešla jsem v tichosti celé prostranství, zklamání z nesplněho záměru nechala pomalu odejít a vydala se zpět k autu, které jsem nechala v Bystřici. Čekala mě 4,5 km cesta v náročném svažitém terénu po ledovce a začínal se ozývat hladový žaludek. Ubývalo mi energie i nadšení. V tom jsem zahlédla klučíka, který vyběhl skromně oblečen s veselým poskakováním z právě zaparkovaného auta, a běžel se vyčůrat k prvnímu stromu, který uviděl. Uvědomila jsem si, jak někdy málo stačí k lidské radosti. Představovala jsem si ten jeho pocit úlevy...Procházela jsem kolem autobusové zastávky, právě ve chvíli, kdy přijížděl autobus směr dolů do Bystřice. Využila jsem tuto nabídnutou možnost a nastupila za zvuků hostýnských zvonů do autobusu. Přeci jen vlastně šťastný konec mé 1. poutě.