Moje první pouť na sv.Hostýn

Život by měl mít svůj cíl. A má, aniž bychom na něj mysleli. Přestože nám občas může nahánět strach, většinou na něj nemyslíme. Ale k tomu až  později. Teď  jsme u cílů krátkodobých.  A já si letos dala za úkol podniknout 12 poutí na sv. Hostýn. Pojďme se tedy podívat, co mě dnes potkalo: 

Domalovala jsem svůj první letošní obraz. Dostal název Putování se sv. Petrem. Atributem tohoto svatého jsou dva klíče, kniha, někdy ryby, protože byl původně rybář. Při malování mi však došla spousta souvislostí. Mimo jiné, význam dvou klíčů. Proč sv. Petr potřebuje k jedné nebeské bráně dva klíče? Před týdnem jsem se rozhodla v zaměstnání dát výpověď, aniž bych měla v dohledu jinou práci. Splácím hypotéku a jsem samoživitelka. Pravděpodobně byste si pomysleli, že jsem nezodpovědná, hazardující ne-li blázen. Ale už jednu takovou životní zkušenost mám. Tehdy se v duchu jungovské synchronicity vše včas vyřešilo. Není třeba se obávat, s důvěrou uzavírám jednu etapu svého života a rozhlížím se, kde se objeví nové dveře. A to je symbol dvou klíčů. Definitivně ukončit cokoliv starého a nefunkčního v našich životech a dát prostor něčemu novému, nabíjejícímu, radostnému. Jdu za štěstím...

A protože taková rozhodnutí většinou nejsou úplně jednoduchá, můžeme náš vnitřní boj, schizofrenní spočívání mezi oběma možnostmi, cítit v našich kyčlích a ramenou, která jsou spojena s klíčními kostmi. Vnímáte taky tu podobnost? Dva klíče, dvě kyčle, dvě klíční kosti? Možná stojíte také u nějaké brány? Je něco, co byste měli v sobě už definitivně ukončit? Jednou nás to čeká všechny...opustit naše milované tady na zemi a projít  bránou nebeskou za těmi, kteří tam vstoupili už před námi ...ale na to snad máme ještě dost času.

Pro dnešek se vydávám na svou první pouť na sv. Hostýn. Kdo jste tam ještě nebyl, vřele doporučuji toto posvátné energetické místo u Bystřice pod Hostýnem, známé už v dobách starých Keltů. Tentokrát nechávám auto před hospodou U Hanuše (Hanuš Schwaiger byl malíř, jehož oblíbeným tématem byl svět skřítků, pověstí a pohádek a tuto krajinu si zamiloval). 

Všímám si nápisu vyrytého do neomítnuté zdi domu: " Byl jsem zde, Ježíšek." O kousek dál vidím nápis na zemi ve sněhu: "Byli jme tady." Uvažuji nad lidskou potřebou něco zaznamenávat, která se již objevila u pravěkých lovců v jejich jeskynních nástěnných malbách. Cítím spojitost, možná potřebu zanechat něco pro další generace a tak se na základě těchto úvah rozhoduji, že své putování zaznamenám písemně. 

Cesta stoupá a já se rozhlížím po domech na Poutní ulici. Zaujala mě čísla popisná 858, 616, 797. Jejich pravidelnost mi připadá až andělská, tak si je poznamenávám a doma vyhledám v knize od Doreen Virtue Andělská čísla pro každého jejich význam. První dvě čísla ve zkratce znamenají, že je vhodný čas změnit kariéru a nedělat si obavy o peníze. A číslo 797  s dovolením budu citovat: " Toto je skvělá doba na rozjezd nových, odvážných obchodů a k realizaci nových nápadů týkajících se kariéry. Právě teď máte totiž schopnost vydělat peníze na všem, čeho se dotknete." 

Sláva, jen mě utvrzují v mém rozhodnutí do dvou měsíců opustit jistého fleka. Možná, kdybych význam čísel věděla už v tu chvíli, podařilo by se mi zledovatělou turistickou stezku ( modrá a červená) radostně přeskákat až k vrcholu. Ale i tak jsem byla plná odhodlání a opatrně našlapovala, plně soustředěná na cestu tady a teď  nebo hledala boční pevnější cestičky. Takové vycházky jsou pro mě nejlepší antistresová technika. V tu chvíli opravdu není možné myslet třeba na zkoušky z psychologie. 

U rozcestí Pod Vodní kaplí se k ledovce přidal polom a nebylo možné jít cestou k vodní kapli, kterou jsem původně plánovala. Tak se vydávám trasou delší, dál po modré. Tam mě u překrásných výhledů po pravé ruce zastavilo poledne a zvuk hostýnských zvonů. Ten zvuk potřebujete někdy zažít! Je to harmonie tónů, která prostoupí až k srdci. V tuto chvíli ještě nebyl vidět chrám, ale souhra zvonů se linula jakoby z lesa, který byl po levé ruce nade mnou. Stromy v té výšce byly pokryty čerstvou jinovatkou a já měla pocit, že to ke mně zpívá onen les.

Ráda chodím podle map, tak jsem si zkrátila cestu, odbočila z modré dříve a došla k Hostýnu ze strany, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Bylo to jako vstoupení do pohádky O dvanácti měsíčkách. Připravené velké ohniště, všechno kolem ojíněné, a jistě znáte to posvátné ticho, které se rozhostí v zimní krajině. I návštěvníků tu bylo dnes poměrně málo, dokonce ztichla i vrtule na větrné elektrárně, kterou v oblibě nemám.

Můžu se zhostit cíle dnešní pouti. S posvátnou úctou vyfotím všech 14 zastavení nejkrásněší křížové cesty, kterou jsem doposud spatřila. Jedná se o kaple známého architekta Dušana Jurkoviče, do kterých jsou vsazeny nádherné keramické mozaiky výtvarníka Jana Koehlera. A člověk, který se  zastaví a opravdu dívá, přímo cítí emoční náboj těchto vyobrazení. Nejednou jsem tu plakala, pokaždé u nějaké jiné kaple, podle toho, co jsem tehdy prožívala. Ale dnes ne, dala jsem si za úkol předat lidem, kteří ještě neviděli tento skvost osobně, fotografie celé křížové cesty. Dnes jsou ideální podmínky, je tu málo turistů, mám na focení klid a prostor. Fotím první, pro jistotu ještě dvakrát, abych měla z čeho vybírat. A teď  přichází čas si zaplakat. Vybíjí se mi mobil a já jsem nucena si přiznat, že dnes svůj cíl nesplním. Nu což, každý příběh nemá dobrý konec, a koneckonců, vždyť  je tato pouť  teprve první z dvanácti. Můžu to vyfotit příště. 

Obejdu v tichosti celé prostranství, zklamání z nesplněho záměru nechávám odejít a vydávám se zpět k autu, které mám v Bystřici. Čeká mě 4,5 km z kopce po ledovce a mám už i trochu hlad. Když zahlédnu klučíka, který vyběhl skromně oblečen s veselým poskakováním z právě zaparkovaného auta, a běžel se k prvnímu stromu vyčůrat, uvědomuji si, jak někdy málo stačí k radosti. Ten pocit úlevy...Přicházím k autobusové zastávce, ve chvíli, kdy přijíždí autobus směr dolů do Bystřice. Využívám této nabídnuté možnosti a nastupuji za zvuků hostýnských zvonů do autobusu. Přeci jen vlastně šťastný konec dnešní 1. poutě.