Sedmá pouť na sv. Hostýn aneb po smutku vždycky přijde radost

Sedmá pouť  byla dvoudenní. S batohem, spacákem a karimatkou. Vyrazila jsem se svou dlouholetou kamarádkou do nepohody, s kterou už jsem podnikla nejeden trek. Tedy před mnoha lety. Nyní se stále ještě zotavuji a dostávám zpět do kondice, ale už se kolem mě sbíhají inspirace na pouť do Camina de Santiaga, tak je potřeba začít trénovat. 

Předpověď hlásila 35 °C, tak když Camino, tak Hostýn i v parnu. Auto jsme zaparkovaly ve Chvalčově u hotelu Říka, kde jsme chtěly začít obědem, ale bohužel mívají pondělky a úterky zavřeno. Proto jsme se vrátily k Hostinci Pod lipami. Jídlo jak od maminky a za lidové ceny. Odtud směrem ke žluté turistické značce a dál vzhůru k Vodní kapli. Ne, nepřeslechla jsem se. Dívka sedící na lavičce před pramenem zaníceně vypráví svému druhovi o Santiagu.  Zavedly jsme řeč, předaly si kontakty,  doporučení na film The Way a shodly se, že poutníci už se shlukují. Na Hostýně jsme strávily příjemné odpoledne a na večer se vydaly ke Třem kamenům, kde jsme měly naplánovaný nocleh. Poprvé jsem viděla nádherný západ slunce nad Hostýnem. 

Posvátným tichem lesa šuměl příjemný větřík. S Romčou jsme si upravily přístřešek pro nocování. Já na karimatce na stole, Romča na dvou spojených lavicích vedle mě. Idylku zapadajícího slunce mi trochu rušil zvedající se vítr a předpověď silných bouřek.  Místo jsem vybrala tentokrát schválně vzdálené od vzrostých stromů. I tak jsem s přicházející tmou byla čím dál nervóznější a pocitově nezamhouřila oka celou noc. Vítr, který rázně sílil, zpíval mezi skulinami dřevěného přístřešku hlasem zlověstné meluzíny a potěmělá obloha bez hvězd tajila bouřkové mraky. 

A vlastně tahle temnota je tématem mého sedmého hostýnského obrázku. Naše nevědomost, zahlcení černými myšlenkami nebo příliš silnými emocemi, které blokují naši cestu za světlem, za láskou. Z minulého obrázku na mě vyskočily dvě zlaté rybky. V tomhle obrázku se ale ukázaly jako studené, slizké, smrduté emoce a černé myšlenky, které vyplouvají na povrch. Člověk v temnotě trpí.  Máří Magdaléna zapouzdřena ve svém zármutku neviděla Ježíše, který vstal z mrtvých. Sv. Tomáš, s kterým jsem malovala tento obrázek, musel vložit své ruce do ran Ježíšových, aby uvěřil. Čeho se vlastně bojím? Smrti? Ne. Spíš se bojím bolesti a utrpení, které může smrti předcházet. Roky mě bolí záda, abych si teď uvědomila, že mi tam leží pocity viny. Pocit viny, který cítím, když vidím cizí utrpení. Pocit viny, který přivolává potřebu trestu a tedy utrpení. Začarovaný kruh. Vidím Ježíše, který se soucitně dívá, nepřeje si, ať  se trápíme. Pletla jsem si pokoru s pocitem viny? Trpící lidé si zaslouží můj soucit, mou modlitbu, možná mou omluvu nebo mé odpuštění. Ale nejprve potřebuji odpustit sama sobě. Pohled do Ježíšova hrobu ve mně vzbuzuje zárove´ˇń vzpomínku na smrt maminčinu. Letos je to přesně 10 let. 

Diagnóza rakovina. Vlastně netuším, co tenkrát prožívala moje maminka, možná proto jsem po 6 letech poté onemocněla rakovinou taky, abych si na vlastní kůži, jako sv. Tomáš, vyzkoušela její utrpení. Ale tenkrát jsem byla plná odhodlání ji zachránit. Přesto jsem se postupně musela smiřovat s její vlastní životní cestou a neodbytností paní Smrti, která už nedočkavě poťukávala nohou u dveří. 

V situaci, kdy už jsem si nevěděla rady, jak mamince pomoci, jak změnit její myšlení, jsem zjistila, že pokojová květina fialka, kterou jsem od ní dostala, vadne i přesto, že má mou péči. Spojila jsem si ji s maminčiným životem, a začala k ní láskyplně promlouvat, povzbuzovat v růstu. Přesto dál chřadla. Udělala jsem radikální řez. Utrhla pouze jeden lístek, který jsem dala do vody na zakořenění a zbytek nemilosrdně vyhodila. V tu dobu ke mně opět přišla síla modlitby a k torzu rostlinky jsem se začala i modlit. Lísteček skutečně vypustil kořínky a mohla jsem ho dát znovu zakořenit do hlíny. I maminka se v tu dobu zdravotně velice zlepšila. Přeci jen v sobě dokázala něco přehodnotit a začala se na život dívat zase radostněji. Bohužel po půl roce se její zdravotní stav začal zase zhoršovat, kvítečku se ale dařilo, tak jsem si nedělala starosti a snažila se maminku podporovat. Jak jsem se později dozvěděla, maminka už věděla, že má před sebou posledních pár měsíců života, ale nikomu ve svém okolí to neřekla. Její odchod byl pro nás s bratrem velmi těžký.  V tu dobu se mi děly zvlášní jevy. Zničeho nic se zaplo video, nebo počítač a začali hrát. Vnímala jsem v tom podporu vesmíru, že vše je v pořádku. Až oné páteční noci, když mě vzbudil zase počítač, který jsem měla vedle postele. Vytušila jsem, že je zle. Vyskočila jsem z postele a jela do vedlejší vesnice, kde bydlela maminka s mojím bratrem. Vzbudila jsem ho, nic netušil. Šli jsme společně za maminkou, která se zmítala ve smrtelné agónii. Byla jsem připravena ji chytit za ruku a počkat na její odchod. Brácha rozhodl, že zavoláme záchranku, že si nepřeje, ať má bolestivou smrt. Souhlasila jsem. Naše maminka byla lvice plná hrdosti. Když dorazil mladý doktor, dokázala se ještě na chvíli zmátožit a zalaškovat, jestli už je v nebi, že jsou tam takoví hezcí mladíci. Dostali jsme ujištění, že v nemocnici jí dají něco od bolesti a ráno si pro ni můžeme přijet. S bráchou už jsme neusli, a v sobotu ráno nedočkavě přijeli do nemocnice. Tam nám bohužel řekli, že stav maminky není slučitelný se životem a že už nám ji domů nedají. ˇˇŠli jsme za ní na pokoj. Na zdi visel obrázek s námětem pařížské ulice. Vzpomněla jsem si na mamčin dlouholetý sen, podívat se do Paříže, který se jí nikdy nesplnil. Na obraze byl nápis:

WEEK 

END 

A

PARIS

Víkend v Paříži. Nebo konec v Paříži? Poslední maminčin víkend? Maminka se pod vlivem sedativ uklidnila, měla v obličeji spokojený výraz, spala. Přistoupili jsme s Vikim každý z jedné strany postele a chytili ji za ruce. V tu chvíli překvapeně otevřela oči. Asi myslela, že už nás neuvidí. Její jediná a poslední slova zněla: " Mám vás ráda. ...Oba. " Myslím, že pro nás s bráchou to byla ta nejdůležitější slova, která jsme potřebovali slyšet. Celý život jsme soupeřili o její lásku. A teď došlo k poznání, že je v ní tolik lásky, že vystačí pro nás pro oba i pro všechny ostatní. Věřím, že když se nějaký smířený umírající snaží něco říct, ale už nenajde dostatek sil, že je to právě tato věta: " MÁM ´VÁS RÁD!"  Tento příběh končí rozkvetením fialky, která mě svými poupátky stále udržovala v naději ve šťastný konec. Po smrti maminky vykvetla, překvapivě však bílými květy, přesto, že původně byla tmavě fialová a do týdne nenávratně zchřadla, stejně jako život naší maminky na tomto světě. 

Ne však životem její duše. Zemřela v pondělí nad ránem a ještě ten večer se za mnou přišla rozloučit. V noci mě vzbudil studený vánek, který mi foukl do tváře. Vstala jsem z postele. Přála jsem si ji vidět, to jsem ale nedokázala. Když jsem rozsvítila v kuchyni lustr, tak se divoce rozhoupal, žárovka zablikala a praskla. Její odchod byl pro mě obdobím velkého žalu, smutku a stýskání. Mnohokrát jsem si řekla: „Škoda, že se toho maminka nedožila",  občas taky ovšem: „Ještě, že se toho nedožila!" Ale častokrát se mi o ní už zdálo. Ve snu mě obejme, poradí v nějakém trápení. Tak tu s námi žije dál. 

Nevím, jaké je to umřít. Jen věřím, že se na druhém břehu setkám se svými blízkými. Věřím, že si nepřejí, ať se tady trápíme. Naopak by si přáli, ať si to tady užijeme a radujeme se. Vždycky jsem dětem při jejich bolístkách říkala, že po smutku vždycky přijde radost. Jen tomu smutku musíme dovolit odejít. A pak ....dovolit si zase se radovat.

Dnes mě pobavila kamarádka historkou ze života: ... Syn se soucitně zeptal svého umírajícího tatínka...„Jak ti je?" .... zesláblý tatínek rázně odpověděl: „Co já vím, umírám poprvé!"

Bouřka v noci nepřišla, s Romčou jsme se probudlily do krásného rána a přes Tesák, po žluté přes Čerňavu a Jehelník dorazily do Hostince Pod lipami, kde na nás čekaly dvě poslední porce oběda. Život je krásný.